Princ a rys
Byl jeden král, co rád chytal zvířata do tenat. Tak zůstala živá a mohl je v klecích usazovat. Jednou se mu podařilo chytit v hlubokém lese rysa, ale jakého! Srst měl celou zlatou. „Toho musí mí sousedé vidět, tím se jaksepatří pochlubím!“ zaradoval se král. Zavřel rysa do klece a vyslal posly k sousedním panovníkům, ať se přijedou na ten zázrak podívat. Jenže král měl syna, mladého prince. Ten se u klece zastavil, a tu rys promluvil lidským hlasem: „Prosím, mládenče, dej mi volnost! Celý les byl mým panstvím a teď mi má klec stačit? Trápím se v ní, dlouho naživu nezůstanu.“ Váhá mládenec, váhá, zvířete je mu líto... jenž kdyby je z vězení pustil, co by řekl otec? Když ale spatřil v rysových očích slzy, srdce mu změklo. „Běž a dobře se ukryj!“ vyzval rysa a odemkl klec. Vyrazilo zvíře jako zlatý šíp, přeskočilo hradby, utíká do divočiny. „Nikdy nezapomenu, žes mi pomohl!“ volá na prince. Tomu je na duši lehko, těší se z dobrého skutku.
Ale brzy mu srdce ztěžklo! To když přijeli panovníci ze sousedství, král se chtěl pochlubit... a rys nikde! Jak se to mohlo stát? Obvinil král sloužící, že nedávali pozor. Teď budou o hlavu kratší! „To ne, otče!“ vykřikl princ. „Já jsem rysa pustil, z lítosti, že se nemůže do lesů vrátit. „Tak?! rozhněval se král. „Můžeš tedy jít za ním do pustiny, zde už tě vidět nechci!“ Marně cizí panovníci králi domlouvali. Stál na svém: co řekne, to platí, syn musí ze zámku. Jen k jedinému svolil, že si princ smí vzít koně a jednoho sloužícího, mladého jako on sám. Vyjel tedy princ se sluhou z brány. Kam se mají dát? Co mají dělat? „Jestli se hrdinskými činy proslavím, pak mi snad otec odpustí!“ řekl princ. A stále zůstaneš jeho následníkem, pane!“ utěšuje sluha. Tak jeli a jeli, cestou necestou, až navečer zajeli do hlubokého lesa.
„Zde musíme přenocovat,“ povídá sluha. „Ulož se, pane, do mechu, já budu tvůj spánek chránit – co kdyby se divá zvěř přiblížila?“ Princ služebníkovi poděkoval, slíbil, že jej za péči náležitě odmění. Ulehl na mechové lože a v tu chvíli usnul. Spal pevným spánkem spravedlivých. Ale ráno! To bylo nemilé probuzení! Chce princ vstát, ale nemůže: sluha jej pevným provazem ke stromui připoutal. „Co má tohle znamenat?“ ptá se princ. „To znamená, že si vyměníme úlohy. Od nynějška budu já princem a ty sluhou. Do smrti neprozradíš, kdo z nás je následník trůnu, jinak tě tu divé zvěři napospas zanechám,“ povídá sloužící. Co měl princ dělat? Odpřisáhl, že nic nepoví.
A tak jedou dál, sluha na koni, princ se v prachu plouží. I šaty si vyměnili. Tak dojeli do cizího království. Sluha hned ke králi, že jako princ z daleké země žádá o pohostinství. A skutečný princ? Toho poslali do stáje, ať se o koně postará. Jenže víc než o koníka se princ začal starat o královu dceru. To když viděl, jak se o ni sluha uchází, jak krále přemlouvá, aby mu princeznu, ten krásný květ, dal za ženu. Král kývl, ale princezna? Ani pomyslet! Té se víc než pán líbí ten, co ve stáji koně hřebelcuje. Všimo si toho sluha, vidí, že se musí prince zbavit. Proto povídá jednoho dne králi: „Máš pěkné koně, ale pěknější by byli, kdyby měli zlaté hřívy, zlatá kopyta.“
„To jistě, jenže jak toho dosáhnout?!“.
„Pošlu sluhu ke zlaté studni do hlubokých lesů, až koně vodou omyje, budou se jen třpytit.“ To sluha dobře věděl, že takové studny na světě není. Ale byl si jist, že princ v lesích zahyne a už se nevrátí. Ubohý princ se tedy skutečně vydal do pustin, dva koně s sebou vede. Když se den chýlil ke konci, klesl vyčerpáním do mechu: „Jistě tady zahynu!“
„Ale nezahyneš, já ti pomohu!“ ozvalo se za ním. To zlatý rys se znenadání objevil. Mávl tlapou... a hle, koně mají hřívy i kopyta z ryzího zlata. „Vrať se na zámek a ničeho se neboj. Když bude nejhůř, zavolej na mě, přijdu ti na pomoc!“ povídá rys. To sluhovi úsměv z tváře zmizel, když ty nádherné koně uviděl! Zato princezna se usmívá, tváře jí hoří jako růže. Povídá sluha králi: „Takové zlato by i tvým býkům slušelo. Pošlu sloužícího, aby je také ke studánce dovedl.“ Byli ti býci divocí, kdo se k nim přiblížil, každého rozdupali. Sluha si myslí, že princ zahyne, jen do ohrady vkročí. Ale princ se vydal k ohradám v noci a zavolal na rysa. Ten jen tlapou mávl... a hle, srst i rohy se býkům zlatem třpytí. To sluhovi úsměv z tváře zmizel, když ta nádherná zvířata uviděl! Ale princezna se usmívá, oči může na princi nechat. „Slyšel jsem, že máš sklepení plná hadů,“ povídá sluha králi. I ti by mohli být zlatí.“ To ví zlosyn jistě, že hadi prince jedem zahubí. Ale princ, když jej do podzemí odvedli, zavolal na rysa. Ten pouze mávl tlapou... a hle, klubka zlatých hadů se na zemi svíjí. Přitom jim jedové zuby vypadaly. „Třikrát jsem ti pomohl, už se neuvidíme!“ povídá princi rys. „Nyní si musíš sám vědět rady.“ A jak to řekl, rys zmizel. Zůstal princ ve sklepení, na přemýšlení má celou noc. „Ráno se do podzemí vydal sluha, s princeznou a králem. Otevřeli a vidí: všude zlatí hadi syčí. A mezi nimi nehybné tělo leží. Zaradoval se sluha: má po starostech, už ho nikdo nevyzradí a princeznu dostane za ženu. Ta ale pláče: „Ach, můj milý, co bych za to dala, kdybys ožil!“ Zvedl se princ ze země: „Za jedno políbení zůstanu naživu!“ To se rozumí, že polibek dostal, dívka mu vlétla do náruče jako holubička. Pak princ povídá: „Přísahal jsem, že do smrtio budu mlčet o tom, co se přihodilo mezi mnou a mým sluhou. Ale teď jsem z mrtvých vstal, přísaha už mi jazyk neváže.“ Jak se král dověděl, co se stalo, dal sloužícího vsadit do nejtemnějšího vězení. Pro dceru pak začal chystat svatbu. Přijel na ni i princův otec. Po synovi se mu tuze stýskalo, dávno mu odpustil. A zlatý rys? Toho od té doby nikdo neviděl.
Na motivy polské pohádky: Martina Drijverová: Kouzelná zvířátka. Artur, Praha 2008
foto: Karel Brož
