Vlčí rodina
My vlci jsme velmi společenští tvorové. Žijeme ve smečkách podobných rodině a utváříme partnerské svazky na celý život. Dokážeme se mezi sebou snadno dorozumívat - gesty tlamy, očí i uší, svým tělesným postojem i polohou ocasu. Na rozdíl od bratrů psů neštěkáme, domlouváme se však širokou škálou zvuků, k nimž patří vrčení, kňučení, a také vytí. Tím se dorozumíváme ve smečce i mezi smečkami. Vytím se shromažďujeme před lovem, oslavujeme úspěch či vyhlašujeme poplach. Někdy vyjeme i ze žalu. Stejně tak si v dobrém rozmaru může výti jen tak pro radost.
Jak jsem se již zmínil, žiji ve smečce, což mi přináší výhodu při lovu, kdy kořist společně štveme a čím více nás je, tím máme vetší šanci na úspěch, nicméně pak dostaneme menší příděly masa. Vy lidé jste si dříve mysleli, že ve smečce vládne přísná hierarchie udržována bojem. Ve volné přírodě tomu tak není, máme dost starostí s našimi mláďaty, natož se handrkovat mezi sebou. Pokud však máme málo potravy, naši mladí vlci nás starší opouštějí a hledají si nové území.
Právo na potomky má pouze rodičovský pár (dříve zvaný alfa), čímž se bráníme přemnožení a následnému úbytku kořisti. Naše mláďata, kterých je obvykle 4 až 6, se rodí v dubnu nebo květnu, jsou slepá a bezmocná, matky je zpočátku vůbec neopouštějí a krmí je svým mlékem. Později už jedí vyvrhnutou natrávenou potravu. Narození je velikou událostí, ve smečce to vždy oslavíme a první měsíce výchovy mláďat se spíše věnujeme jejich rozmazlováním. Deset týdnů stará vlčata už nás dospělé doprovázejí ke kořisti a dokážou se již sama živit.
Tvůj přítel vlk
Další kapitoly:
Fotografie: Karel Brož, Jaroslav Vogeltanz